Rozmohl se nám tu takový nešvar – řečeno slovy filmové klasiky. Objektem kreativního usilování PR týmů politických stran se v poslední době staly procentní sazby DPH.
Ne, že by jejich nastavení vyjadřovalo nějakou hlubokou logiku – jde zkrátka o výsledek dlouholetého vývoje a působení často nesourodých vlivů, který by zajisté zasloužil průběžné korekce. Takové, které by ovšem směřovaly k účelnému využití tohoto nástroje fiskální politiky, který v principu může sloužit ovlivňování poptávky, a tím i částečně vyrovnávat výkyvy ekonomického cyklu.
Současné návrhy a představy jejich autorů však zjevně směřují k jistému druhu ornamentalismu – ono to prostě dobře vypadá, když se někde něco sníží. Problém je, že poplatníkovi, kterým je koncový spotřebitel, zákazník, toto blahosklonné gesto obvykle, dokonce i pravidelně (jak nám ukazují příklady naše nebo třeba slovenské), nic nepřináší. Snížení té či oné sazby se rozplyne jako poslední jarní sníh kdesi v řetězci odběratelsko-dodavatelských vztahů před ním. Zkrátka zaplatí stejně, někdy kupodivu víc, jen jeho peníze nekončí ve veřejném rozpočtu – tedy třeba u hasičů, učitelů, ve výstavbě silnic, sociálních službách atp., ale v maržích obchodníků.
Jistě by rozmyslné úpravy včetně snižování sazeb DPH mohly vést ke všeobecnému prospěchu – výrobců i spotřebitelů. Avšak, kromě jiného, by musely být spojeny s účinnou (pro začátek nepřímou) cenovou regulací, a tudíž i přehodnocením pohledu na obsah »svobody trhu« a, nedej pánbůh, i závazků vyplývajících z vlastnictví (výrobních prostředků). Ale to už je úplně jiná historie.
student Masarykovy univerzity, redaktor, překladatel, místopředseda ekologické org., 23 let, SDS