Smutný fakt, že ceny potravin na Západě a u nás jsou již srovnané, zaznamenal každý spotřebitel. Strmý cenový nárůst poznamenal jednak komodity k výrobě potravin, ale také potraviny samotné. Památnou větu o utahování opasků z období devadesátých let nezapomene nikdo, kdo tuto dobu prožíval. Řada lidí byla zklamána prvním efektem procesu pro běžného spotřebitele. Tím byl fakt, že mzdy zůstaly stejné jako před rokem 1989, ale ceny potravin začaly růst. V té době obecně převládala argumentace, že v Rakousku jsou potraviny mnohem dražší, protože jsou kvalitnější a lidé tam mají mzdy vyšší, protože mají vyšší produktivitu práce. Tato výmluva je lidem podsouvána dodnes.
Rostoucí ceny potravin podle odborníků mění nákupní chování spotřebitelů. Jsou již patrné známky toho, že vyšší ceny potravin vedou k posunu v nákupních návycích směrem k levnějším výrobkům, diskontním produktům a nakupování u levnějších maloobchodníků. Zdražování roztáčí míru inflace do vysokých obrátek. A není konec, vzhledem k tomu, že se blíží prázdniny a dovolené, je jasné, že strmě porostou ceny pohonných hmot.
Ti, kteří mají kousek do Německa, jezdí za nákupy tam. A taky proč ne, zboží vyjde levněji a je kvalitnější. I přes veškeré problémy a sankce vůči Polsku, jezdí lidé za nákupy i k těmto sousedům.
V Česku obvykle obchodníci v souvislosti se zdražováním argumentují tím, že máme vyšší DPH. To však pro Polsko neplatí. Sazba daně je u většiny základních potravin, jako jsou chleba, ovoce, zelenina, maso a mléčné výrobky, pět procent, zatímco v Německu sedm. Pouze z citrusového ovoce, ořechů nebo některých zákusků odvádí Poláci státu osm procent, a u alkoholu nebo minerálek dokonce 23 procent.
Stojí také za to, podívat se na marže obchodníků. Není nic nového pod sluncem, že jsou neúměrně vysoké.
Co je ovšem trestuhodné, že se ceny potravin v České republice srovnaly s cenami v Německu a Rakousku, ale kvalita se nepřiblížila ani omylem. Mnozí senioři a lidé s nižšími příjmy si nemohou dovolit nákupy drahých potravin, a tak dobrovolně – nedobrovolně jsou odkázáni na nekvalitní levnější zboží. A tak sice senioři dostanou přidáno, maminky na mateřské také, dokonce i platy zaměstnanců zaznamenají mírný nárůst, ale stát svým zdražováním vše dostane zpět i s přidanou hodnotou. To ještě nemluvím o potravinách, které jsou určeny pro nemocné. Například diabetiky či celiaky, na které finanční zátěž při nákupu potravin je enormní.
Po roce 1989 se v České republice od politiky soběstačnosti ustoupilo. Tržní ekonomika dostala zelenou. A tak se k nám dováží potraviny, na které jejich pěstitelé ve svých zemích pobírají dotace. K potravinové soběstačnosti také můžeme přispět sami. Česká republika by měla být cenově a kvalitativně konkurenceschopná ve srovnání se zahraničním. Každá země si svůj trh chrání a my bychom měli najít také cestu k jeho ochraně, nevydávat se na pospas diktátu EU. Je smutné, že ze země, která byla dříve soběstačná v zemědělství a výrobě potravin, se stává země, kde si vypěstujeme snad jen pažitku.
