Nemáte žádné funkce a taky žádné nechcete. Jak to koresponduje s vaší kandidaturou do Evropského parlamentu?
Když jsme o tom spolu hovořili, měl jsem na mysli především funkce v aparátu KSČM. Dobře pracovat v KSČM vyžaduje čas, znalost fungování systému, podporu lidí, a hlavně vizi toho, jak to chci dělat, kam to má směřovat. Jenže vize není »hurá revolucionářství«, kterého jsem viděl v poslední době víc než dost. Mám velký respekt k mnoha obětavým předsedům základních organizací, okresních i krajských výborů a dalších, kteří opravdu svou práci dělají, udržují organizace naživu a neházejí to na někoho dalšího, jelikož dělat to pořádně není úplně snadné. Zvláště proto, že člověk často najde pomocnou ruku maximálně na konci vlastního ramene, ale kibiců plnou zasedačku.
Já mám dost nadhledu na to, abych věděl, že jakákoliv vyšší funkce se těžko dá skloubit s normální prací, takže zákonitě pak jedno z toho utrpí, a nakonec to poškozuje i KSČM jako celek. Dělat tu funkci »jako« a nechat to odřít někoho jiného, to prostě není můj styl.
Druhý důvod, proč se do funkcí neženu, je ponaučení, která mi v minulosti někteří soudruzi »uštědřili«, tedy že to nemám »vysezený« a že to »není dědičný« – zvláště to druhé jsem slyšel vícekrát. I na Titaniku si člověk musí dávat pozor, aby někomu nezasedl místo. Proto si velmi vážím všech funkcionářů i členů, kteří mi pomohli a pomáhají s kampaní, a že jich je naštěstí většina.
Moje kandidatura do Evropského parlamentu se tomu odporu k funkcím trochu vymyká ze dvou důvodů – jednak jsem měl možnost jako asistent europoslance vidět, jak systém funguje, pracovat v něm, a za druhé jako právník mám i přehled o tom, proč to tak funguje a co se dá/nedá udělat. Proto jsem doklopýtal k závěru, že je to něco, co bych zvládl dělat alespoň tak dobře jako současní europoslanci, mělo by to přínos pro KSČM a naše voliče, a bavilo by mě to, i když někdo by asi podotkl – bodejť by ne, za ty peníze!
Jaké máte představy o své budoucí práci v případě, že budete zvolen europoslancem?
Práce europoslance je jednak o samotném působení v Evropském parlamentu. To jsou ta hlasování, vystupování na zasedáních, pozměňovací návrhy, zprávy, slyšení, účast ve výborech, delegacích – prostě to řemeslo, které voliči s oblibou sledují ve statistikách a následně i jako produkt ve vlastních životech. Druhá část spočívá v tom, veřejnosti ukázat, co se vlastně v EP děje, umět prezentovat důležité věci, ve zkratce »pí-ár«, aby voliči vůbec měli představu, co poslanec dělá (pakliže vůbec něco dělá). Takovou třetí oblastí, kterou bych měl vykrýt, je udržování vztahů s dalšími zeměmi, zejména na východ od ČR – není možné se rozhádat a nemluvit s půlkou světa – a já mám kde navazovat. Nejde ovšem dělat jen jednu z uvedených věcí a je dobré nezapomínat, že ta první – příprava kvalitní legislativy – je nejdůležitější. Proto tam poslanci jsou. Nemůžeme si plést Evropský parlament s cestovní kanceláří nebo tiskovou agenturou. Ani jedno není to, proč tam europoslanec byl zvolen, i když často mám dojem, že ne všem to dochází.
Pracuje podle vás EP dobře, nebo ne? Plní roli, kterou má plnit? Nebo je tu stále velká moc bruselské byrokracie…
Parlament pracuje tak, jak mu dovolí právní rámec, tudíž je hodně brzděn Komisí, Radou (trialogy), dále pracuje tak, jak mu to dovolí rozdílné zájmy jednotlivých států, a především rozdílné zájmy jednotlivých frakcí (levice/pravice), a to do toho nepočítám externí vlivy (např. lobbisty). To je poměrně hodně protichůdných sil, takže je to jako skákat maratón po jedné noze – nějak extra dobře to nejde, ale doskákat musíme…
Neměli by mít europoslanci, kluby či jednotlivé státy možnost přicházet s návrhy na změny zákonů atd.? Nepovažujete za chybu, že nemají legislativní iniciativu?
Legislativní iniciativu Evropského parlamentu máme jako jednu z priorit našeho programu. Druhá věc je, jestli se to podaří prosadit, jelikož přidat pravomoc parlamentu jako volené instituci znamená, že ji zase někomu jinému fakticky omezíte. A na tom třeba nemusí být zájem, paradoxně přímo u vlád jednotlivých států, protože europoslanci by pak byli až příliš samostatní. Určitě by to mělo smysl z pohledu rychlosti přijímání norem, a především omezení síly nevolených byrokratů.
O evropské byrokracii se často mluví. Nerozhodují místo volených představitelů členských zemí EU spíše evropští úředníci?
Bohužel zčásti ano, Komise a Rada, zejména Komise, i když byrokratický aparát funguje i v Evropském parlamentu. Tady funguje klasické, »dej volovi funkci a vymyslí lejstro«, a k tomu přistupuje šílená setrvačnost, kdy odbourat nějakou byrokraty zavedou praxi, je vážně dlouhotrvající boj. Jako když člověk likviduje plevel na zahradě. V tomhle ohledu chápu občany, že často propadají pesimistické náladě, zda to vůbec jde změnit, a zda by nebylo nejlepší to všechno zrušit. Změnit to jde, ale trvá to dlouho a nesmí se s tím přestat.
Jste právník, pracujete v advokátní kanceláři, kde se zabýváte problémy obyčejných lidí. Co v této oblasti českou společnost nejvíce trápí (nebo co nejvíce potřebuje), co by se mělo změnit?
Asi největší problém je rychlost rozhodování naší justice. Čekat na rozsudek měsíce, roky, to nemá nic společného s právním státem. Spravedlnost má smysl, pokud máte šanci domoci se jí v rozumném časovém horizontu, jinak je to jen pokračování nespravedlnosti. Druhá věc je rozdílnost a často nepředvídatelnost rozhodování, tzv. soudní ping-pong, kdy různé soudy si vykládají zákony různě. Jednak to samozřejmě protahuje řízení, ale hlavně nikdo nemá jistotu, jak to vlastně s těmi zákony je, a soudní jednání připomínají tah sportky. Třetí oblastí je čím dál složitější a neustále se měnící legislativa. To jsou ovšem celkem vzato naše lokální problémy, se kterými nám EU nepomůže.
Za své priority považujete posílení ochrany spotřebitelů, ochranu zaměstnanců, jejich zrovnoprávnění napříč EU. Co v této oblasti činíte už nyní, a hlavně – jak chcete měnit či změnit současný stav?
V současné době je to boj na úrovni jednotlivých kauz proti »šmejdům«, prodejcům podivných žiletek, ponožek, energií a jiné havěti. Změny jsou určitě možné: už dnes se připravuje směrnice proti dvojí kvalitě potravin, podobně směrnice, která by zvýšila požadavky na »ekodesign« výrobků, tedy vymýcení známých »kurvítek«, která způsobují nefunkčnost spotřebiče po určitém počtu použití, a zároveň i podpora opravitelnosti spotřebičů, které jsou dnes často sestaveny tak, aby se opravit nedaly a spotřebitel musel koupit nové. Podobně se můžeme bavit i u služeb, zejména telekomunikačních, o zvýšení kvality a snížení ceny. Možností je mnoho, ale dost často proti nim stojí státy, kde už kvalitní výrobky jsou, a zvyšování úrovně jinde není v jejich zájmu.
Co se týká zaměstnanců, tak to bude především otázka zavedení evropské minimální mzdy a změny směrnice o agenturním zaměstnávání, resp. vůbec důkladná úvaha, jestli agenturní zaměstnávání je v zájmu zaměstnanců nebo jen zaměstnavatelů. Já si totiž myslím, že s agenturami se situace naprosto vymkla a vznikl nám takový malý, ale výnosný otrokářský systém.
Za důležité téma považujete svobodu projevu a svobodu internetu. Copak to dnes není?
Svoboda projevu dnes je, ale začínají v ní být velké díry, které si málokdo uvědomuje, protože nástup omezení byl postupný. Začíná se zde zavádět taková pokradmá cenzura vedená či zdůvodňovaná ochranou toho či onoho, hypertrofovanou politickou korektností, ochranou osobních údajů, kdy dnes už nemůžete na internetu jen tak napsat, co si myslíte. Například boj proti hate speech, tedy nenávistnému obsahu. Soukromé společnosti jako Facebook či Twitter už s tím začaly a fakticky automaticky některé příspěvky, které jejich systém vyhodnotí jako »špatné«, neuveřejní. Jinde se to řeší mazáním obsahu (např. komentáře pod články). Podobně nešťastně začíná boj proti fake news, kdy by nám měli provozovatelé online platforem »vybírat«, co je pravda a co ne, případně by to dělal nějaký náš, či přímo evropský úřad »pro pravdu«. Předtím se to zdůvodňovalo bojem proti drogám, dětské pornografii, terorismu a extrémismu – vždy se najde něco, před čím je nutno občany uchránit, jako by neměli vlastní rozum. Dnes už je ta skupina »nežádoucích« informací tak široká, že opravdu hraničí s cenzurou v klasickém slova smyslu. Mám za to, že žádná informace sama o sobě není škodlivá – problém je, jak ji použijete a jak vznikla. Já budu bojovat za svobodu internetu, co to půjde, už jen z toho důvodu, že právě KSČM je často osočována z extrémismu, a naše názory by snadno mohly spadnout do pytle těch, které se »nehodí«, včetně celé naší strany.
Marie KUDRNOVSKÁ
