Jsem rád, že to konečně vypadá tak, že po letech je osmdesáté výročí rozpadu zbytků Československa, vyhlášením Slovenského štátu a následnou brutální okupací a vyhlášení protektorátu »Böhmen und Mähren« věnována náležitá pozornost alespoň jako historické události. Alespoň podle upoutávek v České televizi tomu vše nasvědčuje.
Myslím si, ale že »přes brány času« nám 15. březen 1939 posílá i poselství pro dnešek. Tyto události a vše, co po nich dalších šest let následovalo, byly především důsledkem zrady spojeneckých velmocí, kterým ČSR na sto procent věřila o půl roku dříve, a ani v březnu nikdo z nich prakticky ani nehlesl. Přitom Hitler tímto krokem hodil ani ne půl roku starou mnichovskou dohodu, na kterou byli tak pyšní, do koše. A ani nepípli.
To je možná ještě důležitější poselství právě v těchto dnech, kdy jsme byli svědky naprosto nekritických, až frenetických oslav 20. výročí vstupu ČR do NATO. Někdy jsme se dokonce dočkali až trapností, jako například, když pražský primátor pobíhal po metru a společně s desítkami najatých komparsistů/brigádníků blahopřáli cestujícím k této události a z amplionů se linulo hlášení v českém a anglickém jazyce, jak jsou Pražané šťastni, že se to tenkrát stalo. Jen by mě zajímalo, kolik ta opičárna stála, kdo to zaplatí, kdo to vymyslel a co při tom kouřili.
Ale zpátky k tématu. To poselství spočívá podle mého v tom, že velmoci vždy hájí v první řadě, nebo dokonce pouze, zájmy své. Všechna spojenectví fungují do té doby, dokud je to pro ně výhodné, ale jakmile se spojenectví stane přítěží, tak najednou adieu.
Právě v souvislosti s nekritickým oslavováním, až zbožšťováním našeho současného spojeneckého ukotvení by bylo dobré nezapomínat, že 80. výročí okupace není jen historickou událostí, ale že ten osmdesát let starý zvednutý prst má co říci dodnes.
