Největší hrozbu současnosti pro evropskou civilizaci představuje islámský imperialismus. Otázkou zůstává, co vše se ještě bude muset stát, aby si to uvědomila rozhodující část EU a začala se podle toho chovat.
Minulou středu došlo k dalšímu výmluvnému projevu islámské mentality, kdy mladý Afgánec v centru Vídně vážně zranil nožem tříčlennou rodinu. Jako motivy svého jednání vyšetřovatelům sdělil „agresivní náladu a hněv“, přičemž napadená rodina jej k šílenému činu vydráždila tím, že „vypadala příliš šťastně“. Důvody jak z jiného světa. Však také ano! Představy islámského radikalismu a evropského humanismu o lidském soužití nemají totiž společného vůbec nic.
My hlásáme genderovou rovnost, oni s nožem v ruce prosazují nerovnost. Pro nás je násilí v občanském soužití nepřijatelné, pro ně žádoucí. Naším životním motivem je láska, jejich motivem nenávist. My ženy chráníme, oni je znásilňují. My nabízíme toleranci, oni chtějí vraždit každého, kdo se jim protiví. My chceme život, oni chtějí smrt. Neexistuje „multikulturní tavící kotel“, který by uměl smísit tyto protiklady do „kompromisní“ substance, stejně jako neexistuje „kompromis“ mezi životem a smrtí.
Islám není jen náboženství, je to komplexní ideologie vyrůstající z podhoubí zuřivé nenávisti a stejně zuřivé touhy po světovládě. A je nepochybně největším nebezpečím a antisymbolem současné evropské civilizace. Jednotlivci či organizované skupiny, rozsévající po Evropě násilí a smrt, jsou pouze vyslanci této nenávistné ideologie, hluboce zakořeněné i v bohatých a na první pohled civilizovaných arabských státech a podporované z bezedných kapes tamních šejků a emírů.
Otázkou zůstává, co se vše se ještě bude muset stát, aby se evropská civilizace začala bránit. Německo zůstává neuvěřitelně zaslepené navzdory tomu, že islamismus postupně eroduje jeho základní společenské struktury a nebude-li zastaven, v příštích desetiletích jej zcela rozloží, resp. z něj vytvoří evropskou islámskou velmoc. Rakousko se, alespoň dle programového prohlášení vlády Sebastiana Kurze, naštěstí vydává cestou opačnou a odmítá pokračovat v ohlupování občanů pohádkami o „hodném Alláhovi“.
Co na to my? Máme obrovské štěstí, že se naší země tento problém ve své nejbrutálnější podobě zatím příliš nedotkl, tudíž stále máme čas se poučit z chyb západních států a přijmout potřebná právní i bezpečnostní opatření. KSČM by k tomuto tématu měla být na naší politické scéně slyšet nejhlasitěji a toto téma patřičně reflektovat též „postkladenským“ programem. Ten je pro stranu stejně důležitý, jako pro Evropu pud sebezáchovy vlastní civilizace.
