Na čtvrté pozici kandiduje do Evropského parlamentu na kandidátce KSČM – Česká levice společně! politik KSČ, fotograf a novinář Roman Blaško. Jelikož je zároveň redaktorem Haló novin, bylo by z naší pozice o něm psát pokrytecké, dejme proto slovo člověku, který ho zná nejblíže a léta s ním spolupracoval – vydavateli a malíři Richardu Knotovi:
Když ho ke mně před šestnácti lety přivedl fotograf Jan Saudek do redakce NEI Reportu, nechápal jsem, co po mně ten Jan vlastně chce. Velmi stručně mi vysvětlil, že to je jeho žák, který už díky němu umí jíst příborem, fotit, jezdit po Praze tramvají. Je však třeba pokročit dál. Tak jsem vyučeného zedníka, venkovského balíka odněkud z Moravy, kterému padala sláma ze sandálů, přijal jako redakčního eléva.
Zpočátku dělal pomocné práce, vynášel koše se smetím, chodil na poštu, později pomáhal sekretářkám vařit kávu a podobně. Postupně z něj vylezlo, že je nejstarší ze šesti dětí a těsně před listopadovým pučem zahájil kariéru na KV SSM v Ostravě, kde vystudoval KPŠ Eduarda Urxe a vyrůstal v úspěšného svazáckého funkcionáře. Místo kariéry svazáka však pracoval po převratu jako včelmistr a inseminátor včelích matek ve Výzkumném ústavu včelařském, potom jako zootechnik, jako výčepní nebo jako dělník na pile.
Přišel zlom. Na Lidové konzervatoři v Ostravě tři roky studoval výtvarnou fotografii, aby se později v hlavním městě velmi spřátelil s uznávaným excentrikem, a hlavně fotografem Janem Saudkem. Zatímco já se desítky let důvěrně stýkal s jeho starším jednobuněčným dvojčetem Kájou Saudkem. Venkovan Roman Blaško uhranul Jana a utvořili spolu harmonickou dvojici, která docílila řady zajímavých rekordů. Dodnes se však neshodli, přestože každý si po svém vedl pečlivé záznamy, kolik jich vlastně bylo. Jan tvrdí, že 69, ale Roman lpí na čísle 66. Skromnost, která ho šlechtí. Jan financoval též Romanovu výstavní činnost, propagoval ho jako talentovaného fotografa a dost mu pomáhal živit rodinu.
Teď to ale všechno milý Jan přehrál na mě. Po uvedených začátcích redakčního sluhy, eléva, pomocného fotografa se však pracovitý Moravák Blaško vypracoval na šéfa fotooddělení, propagace a píšícího redaktora. Na jaře 2014 mě oslovil europoslanec PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc., abych se chopil zajímavé role v podzimních ukrajinských volbách. Protože jsem se s europoslancem znal 40 let a z toho přátelil 24, tuto roli jsem přijal. A požádal mě, abych si s sebou vzal na Ukrajinu nějakého pomocníka, fotografa. Člověka, který bude nejen nosit kufry, umývat nádobí a krýt mi záda, ale zároveň provádět fotodokumentaci v nadcházejících volbách. Přestože znám řadu profesionálních fotografů, kteří by to rádi brali, padla má volba na Romana Blaška
Vzhůru na Ukrajinu
Ukrajinu jsem do září 2014 znal jako rodnou zem podvodníků, šmelinářů, násilníků, jako vlast hrdiny Nikoly Šuhaje loupežníka i masového vraha Stefana Bandery a tak podobně. Takzvané humanitární bombardování Srbska, odtržení Kosova, vojenské invaze do Afghánistánu a Iráku a vojenské zásahy v Libyi, to vše vyvrcholilo v tom roce organizováním vládního puče v Kyjevě. Země dodnes zmítaná v chaosu a bídě, stále víc ovládaná hrstkou oligarchů řízených zejména americkými byznysmeny, měla být v oněch nadcházejících parlamentních volbách alespoň monitorována zástupci Evropské unie. Smyslem mise bylo oficiálním pozorováním zajistit, tedy už pouhou fyzickou přítomností zapůsobit tak, aby byla zajištěna regulérnost voleb do ukrajinského parlamentu, které se konaly koncem října 2014.
A tady upozorním na jednu skutečnost. Roman se nesmírně rychle učí. Koupil si piják a na něm azbuku a během pár dnů dokázal číst. Nebylo to sice, jako když bičem mrská, koktal jak školák ve čtvrté třídě ZDŠ, kde se začala dřív učit ruština, ale dokázal to. On si totiž celý život musel poradit s řadou věcí, které drtivá většina mužů ani moc nevnímá. Postupně převzal do své péče oba syny. Manželka zůstala na Moravě a mladší, dyslektický syn začal už do první třídy chodit v Praze. Romanovi se ho podařilo dostat až k řádnému odmaturování i vyučení! Starší, všestranně nadaný polyglot, absolvent prestižní pražské střední školy, dnes třetím rokem úspěšně studuje na pařížské Sorboně.
Roman se o syny staral od á do zet. Vaří jim sice dokolečka tatáž jídla, pere výhradně na čtyřicítku, aby co nejméně amortizoval oblečení, ale stará se o ně velmi vzorně a s láskou. Věnoval jim maximum času jako samoživitel, který to neměl v Praze vůbec jednoduché. A veškerá energie do nich vložená se mu vrchovatě vrátila. Odevzdal společnosti dva kultivované, tvůrčí, kriticky myslící občany.
Během pěti týdnů před ukrajinskými volbami jsme spolu uskutečnili 345 jednání v Dněpropetrovské oblasti, přiléhající k Doněcku a Luhansku. Navštívili jsme spolu opakovaně »národní výbory« všech stupňů. Od těch, kde toaletu prezentuje malý domeček na konci dvora, až po paláce, kde jsou nejen evropské toalety, ale někdy i s prkýnky. Hovořili jsme s téměř tisícovkou mužů i žen od vrátných v záplatovaných uniformách po šéfy, kteří nám hrdě ukazovali své automobilové černé obludy na dvorech svých lenních úřadů.
Před vlastními volbami uměl Roman už nejen číst a psát, ale i mluvit ukrajinsky a byl natolik komplexně proškolen, že dostal svého řidiče, tlumočníka a ochranku. Každý z nás pak den před volbami provedl inspekci ve 30 volebních místnostech a v den voleb v dalších třicíti. Za pět předcházejících týdnů nás všichni znali a báli se nás. Naše pravomoci, zajištěné europoslancem Ransdorfem, byly značné.
Po volbách následovaly další čtyři týdny soudních jednání, kterých jsme absolvovali několik desítek, protože v zemi bylo podáno přes 400 žalob na porušení zákona. Protože poslední týden jsem byl z důvodných obav o můj život ukrýván, padla tíha celé naší mise na Romana. A musím konstatovat, že se této role zhostil se ctí. Ano, tak jako Maxim Gorkij nebo Jack London, dokázal Roman Vojtěchovič Blaško s vynaložením obrovského úsilí a vytrvalostí dosáhnout cílů předtím nepředstavitelných. Jó, kdyby tak ten potrhlý fotograf Jan věděl, co z něho nakonec bude, určitě by ho ke mně do redakce tehdy nepřivedl.
Ransdorfův emisar
Po návratu do vlasti jsem byl požádán, abych vystoupil na besedě se svými zážitky a zkušenostmi z rozvrácené země. Protože jsem měl termín obsazený, poprosil jsem Romana, zda by to za mě neodpřednášel. Byl z toho notně nervózní, ještě nikdy neměl vystoupit před tolika lidmi. Následující den jsem se dozvěděl, že to dopadlo nadmíru dobře. Po týdnu jsem měl opět někde přednášet, ale okamžitě jsem se zase obrátil na fotografa a bývalého příležitostného volebního skorokomisaře.
Je známo, že lidé rostou s úkoly jim svěřenými. A Roman v tom pokračoval i po návratu do vlasti. Protože vyprávěl o naší ukrajinské misi poutavě, zvali ho na další a další schůze. Už se mě ani neptal, zda to má za mne vzít. V redakci poctivě plnil role mu svěřené, ale v terénu byl »ten Ransdorfův emisar« na Ukrajině. Když začalo jeho srdce bít stále víc vlevo a rudnout, bylo mi jasné, že se vrátí zpět do rodné strany. S veškerou odpovědností se Roman Blaško přihlásil k odkazu svých předků a vstoupil, aby bojoval, do Komunistické strany Československa.
A rostl a mohutněl po všech stránkách. Jednou jsem ze zvědavosti nahlédnul do nabitého sálu okresního střediska. Plakát oznamoval, že slavný politolog, a cestovatel, emisar europoslance Ransdorfa Roman Blaško bude hovořit o své poslední misi.
Přednáška končila a někteří už spěchali na vlak. Oslovil jsem seriózně vypadajícího muže a zeptal se ho, jaké to bylo a co vlastně říkal o mně.
»Ne, Roman Vojtěchovič o žádném Čechovi nehovořil. Vlastně ano. Zmínil se o nějakém českém řidiči, ale žádné podrobnosti neuváděl,« odpověděl muž odpovědně. Pak si mě změřil podezřívavě, až se mu zkrabatilo čelo, a zeptal se: »A ty jsi kdo, soudruhu?« Přemýšlel jsem, co na to říct, až jsem skromně, snad až příliš submisivně, se sklopenýma očima a roztřeseným hlasem odpověděl: »Já jsem ten řidič.« Muž se napřímil, usmál se, napřáhl ruku, pevně uchopil mou reflexivně vymrštěnou pravačku a radostně, pateticky zahalekal: »Blahopřeji! Máš výborného šéfa, soudruhu řidiči!«
Na základě uvedených skutečností jsem přesvědčen, že Roman roli europoslance, budeli zvolen, zvládne. Je to totiž neobyčejný muž z masa a kostí a hormonů, který dokáže vždy zvolit tu správnou cestu vedoucí k našemu lepšímu příští a je to muž činu.
Romana Blaška jsem potkal poprvé při střeleckých soutěžích, když tam jako mladý fotoreportér dělal řadu snímků, nicméně překvapil mě tím, že je schopný také sám trefit. A když jsem potom později četl jeho články, které koncipoval na základě odvážných výjezdů, tak jsem pochopil, že je to člověk, který umí trefit do černého nejen pistolí, ale hlavně i perem a slovem, které má v dnešní době obrovskou cenu. Proto si myslím, že Roman Blaško jako kandidát do Evropského parlamentu je kandidátem na svém místě, protože kdykoli spolu hovoříme, je to vždy na vlastenecké vlně. A tuto pozici vždycky hájí.
Jan Kůrka, olympijský vítěz ve střelbě
Vážení přátele, s blížícím se termínem voleb do Evropského parlamentu stále častěji slýchám hlasy, že prý nemáme koho volit. Nemáme koho volit, není žádný výběr a dokonce někteří lidé chtějí na tyto volby rezignovat. Vážení přátelé, já považuji volby do Evropského parlamentu za velmi důležité a já osobně mám koho volit. Budu volit Romana Blaška, protože je to člověk, kterého léta znám, máme podobné názory, máme společné zájmy. On je vynikající fotograf, spisovatel, cestovatel. Jeho cestovní zážitky z Ukrajiny jsou neopakovatelné a cenné. Vážení přátelé, je to opravdu člověk, který je hodný vašeho hlasu. Volíme do Evropského parlamentu Romana Blaška. Já vám děkuji.
Radim Uzel, lékař a gynekolog
Romana Blaška znám snad dvacet let. A za tu dobu jsem potkal jen málo tak charakterních lidí, které bych mohl k němu přirovnat. Slušný, čestný, ohleduplný, lidský, stojící vždy na straně obyčejných lidí, čímž se vysvětluje i jeho srozumitelně vstřícný postoj k levé straně politického spektra. Nikdy neselhal v žádné situaci. Jeho dobrá duše a naprostá důvěra v přístupu k ostatním si okamžitě získá každého, s kým přijde do styku. Už jen to, že sám vychoval dva syny, stejně jakože úspěšně pomáhá nadaci Jedličkova ústavu, se vysoce cení. Pro svůj jemný smysl pro humor je vyhledávaným společníkem a žádaným autorem zajímavých publikací, například nedávno jsem mu křtil pozoruhodnou knihu o Ukrajině. Ze srdce rád se proto přidávám k těm, kteří podporují jeho kandidaturu do Evropského parlamentu.
Zdeněk Troška, režisér