Národ bez jazyka je národem bez srdce

Není to první iniciativa komunistů zaměřená na ochranu našeho jazyka, první pokusy proběhly za vlády Zemana v roce 1999, za vlády Špidly v roce 2003, i v rámci novelizace zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v roce 2004. Poslední pokus pak patřil do minulého volebního období.

Není to ani první iniciativa v prostoru Evropy – vždyť vlastní zákon o ochraně jazyka má třeba ze sousedů Slovensko, Rakousko, z dalších evropských zemí Španělsko nebo Francie a i v naší zemi byla ochrana českého jazyka již zakotvena – v Ústavě z roku 1920. 

Návrh tří poslanců za KSČM neznamená otrocké přejmenovávání obchodů nebo občerstvení, neznamená ani stagnaci přirozeného rozvoje jazyka.  Poskytuje ve 4 paragrafech jen zákonnou ochranu češtiny jako státního jazyka, který má logicky přednost před ostatními jazyky, které se v ČR používají.

Všichni vnímáme každý den trendy, který směřují k zatlačování českého jazyka, nejen v běžném veřejném životě, ale i ve veřejnoprávních médiích a dokonce i v úředním styku. 

Národní jazyk je nejdůležitějším znakem svébytnosti každého národa, nejvzácnější hodnotou jeho kulturního dědictví a projevem jeho suverenity.  Tu jako poslušní pěšáci na šachovnici velkých geopolitických hráčů sice reálně moc nemáme, ale to neznamená, že bychom měli odmítat i ochranu našeho jazyka, jak to učinila svým stanoviskem naše vláda. Jak praví velšské přísloví: „Národ bez jazyka je národem bez srdce.“ Jsme národem bez srdce?