Rozhovor Haló novin s Jiřím Hudečkem, kandidátem do Evropského parlamentu (KSČM – Česká levice společně!)
Evropská unie v uplynulém období prošla největším otřesem ve své historii – ztratila Británii. Proč se to stalo? Jaké hlavní důsledky to bude z dlouhodobého hlediska mít? A nebudou nakonec historici s odstupem času vnímat odchod Británie jako počátek zániku Evropské unie?
Především je třeba říci, že se »brexit« dosud neuskutečnil a ani o něm není definitivně rozhodnuto. Dá se ale předpokládat, že k němu nakonec dojde. O příčinách, které vedly ke kladnému výsledku referenda, se toho už hodně napsalo – asi lze shrnout, že šlo spíše o vnitropolitické důvody. Jak známo, velké rozdíly byly v hlasování měst a venkova či různých regionů. Britští voliči nebyli zdaleka jednotní.
O důsledcích odchodu Velké Británie můžeme zatím jen spekulovat. Je ale jisté, že odchod tak velkého a ekonomicky silného státu EU oslabí – ekonomicky, ale i mezinárodně-politicky. Sám o sobě by ale brexit zánik Evropské unie vyvolat neměl. Velká Británie, i přes svůj význam, není »hnacím motorem« Evropské unie. Tím jsou spíše kontinentální státy.
Nehrozí, že Evropské unii bude nyní zcela dominovat francouzsko-německý blok? Je to výhodné pro naše národní zájmy? A existuje vůbec ještě něco takového jako národní zájmy?
Nepochybně se »specifická váha« zbylých velkých členských států EU zvýší. Jde nejen o tyto dvě v evropských dějinách dominantní mocnosti, ale také o Španělsko, Polsko, Itálii. Dojde k tomu prostě proto, že z EU odpadne nějakých 13 procent obyvatelstva, ale také proto, že Velká Británie často zaujímala odlišná stanoviska než většina členských států. Pro nás to nemusí znamenat zásadní problém, je ovšem otázka, jak dalece budou »národní zájmy« velkých členských států určovat politiku EU a jejich politiku vůči EU. Podle mne hlavním, ne-li jediným pozitivem spojení evropských států v EU je možnost solidárního rozvoje v rámci tohoto celku. Pokud se takový přístup prosadí, bude hlavním národním zájmem všech členských států pokrok a posilování EU jako celku, ze kterého mohou mít prospěch všichni – a nikoliv sobecký krátkozraký důraz na momentální zájmy jednotlivých členských států. Snadné to nebude, ale možná, že dokonce odchod Velké Británie, s jejími notoricky známými výjimkami a výhradami, může přispět k takovému vývoji. Trochu bych jej v tomto smyslu přirovnal k rozchodu Čechů a Slováků, který nás samozřejmě neposílil, ale na druhou stranu přispěl k pozitivnímu vývoji obou států a zejména jejich vzájemného vztahu.
V posledních letech se intenzivně diskutuje o »dvourychlostní Evropě«. Tedy o možnosti, že se EU rozpadne na dva bloky – s větší a menší mírou integrace. Jste nakloněn této ideji? Je to cesta k záchraně EU, nebo k jejímu konci?
Je třeba říci, že takové »dvourychlostní«, nebo dokonce možná »třírychlostní« rozdělení už existuje. Máme tu eurozónu, Schengen – a členské státy, které nejsou v jednom (nebo ani v jednom) z těchto seskupení. Určitě můžeme obě tyto dělicí čáry chápat jako rozdíly v míře integrace: větší a intenzivnější mezi státy, které jsou členy těchto uskupení, než je tomu u »outsiderů«. Nemyslím si, že by to bylo z dlouhodobého hlediska správné nebo prospěšné, na druhou stranu ale není možné integraci vynucovat a přeskakovat etapy přirozeného vývoje. Takové přeskakování by pak skutečně bylo spíše cestou ke konci EU.
Vy sám se považujete za eurofederalistu, či euroskeptika? Jakou Evropskou unii byste si přál?
Začnu odzadu – přál bych si takovou Evropskou unii, která bude založena na vnitřní solidaritě, ale která bude také chápat svou odpovědnost za mír ve světě a za prosazování pozitivního vývoje i v mimoevropských státech. Ne metodou vojenských intervencí nebo nátlaku, ale pomocí pozitivních impulsů rozvojové pomoci. To navenek. Ve svých vnitřních mechanismech by měla být demokratická – to je určitě trochu »eurofederalistické«, protože jinak demokraticky v tak složitém soustátí vládnout nelze. Vyžaduje to také ale důsledně dodržovat rozdělení rozhodovacích pravomocí – tak aby lidé měli možnost přímo spolurozhodovat o všem, co se jich týká. Aby se o regionálních záležitostech rozhodovalo především v příslušném regionu, o národních v rámci daného národa a o celoevropských celoevropsky. Dnes tomu tak není, nebo přinejmenším to ani zdaleka neplatí stoprocentně. Nakonec ani v rámci jednotlivých států, ČR nevyjímaje. Ale právě tohle považuji za skutečně levicový postoj k mezinárodní integraci. Že jsem v tom trochu skeptický, nemohu zastírat, ale za euroskeptika bych se přesto neoznačil.
Česká republika v posledních letech hodně vsadila na geopolitický blok Visegrád. Má Visegrád podle vás smysl? Čím by měl a mohl být? Má sílu něco ovlivnit? Měl by se rozšiřovat? Kam?
Visegrád má své oprávnění při koordinaci záležitostí, které se týkají našeho regionu, respektive hledání společných řešení a postojů k takovým otázkám. Čím více států bude takové seskupení zahrnovat, tím větší rozdíly v jejich postojích lze očekávat, a tím obtížnější bude dosahovat shody. Ostatně, mám problém s představou společných »geopolitických zájmů« například s Polskem nebo Maďarskem. A nakonec i třeba s Rakouskem. A to nejen z pohledu historie, ale také s ohledem třeba na současnou politiku Polska vůči Rusku apod. O směřování vnitropolitickém ani nemluvím – ale v tom není ani ČR zrovna vzorem.
Měla by se rozšiřovat i Evropská unie? Třeba o Ukrajinu? Nerozumělo by tomu Rusko jako agresivnímu aktu?
Dokud EU vnitřně »nestráví« poslední rozšíření – a k tomuto strávení podle mne ještě nedošlo – rozhodně bych nepodporoval další rozšiřování. Platí to zejména o takovém posunování hranic EU, které by mělo plnit nějaké »strategické« zadání. Je jen přirozené, že může být chápáno jako agrese nebo příprava k agresi. A to je velmi nebezpečné. Kromě toho extenzivní připojování »okrajových« nových členů spíše zhoršuje vnitřní problémy EU, než aby ji posilovalo.
Jak se díváte na problém evropských dotací, potažmo tzv. kohezní fondy? Je to pokřivování trhu, nebo užitečné vyrovnávání životní úrovně v různých koutech Evropy? A až dojde na to, že Češi žádné dotace dostávat nebudou a budou jen čistými plátci – udrží je ještě něco v EU?
Dotační politika je přinejmenším teoreticky jedním z hlavních nástrojů solidarity, pokusu o vyrovnávání rozdílů v sociální a ekonomické úrovni jednotlivých regionů a států. Z tohoto pohledu ji samozřejmě jako levicově zaměřený člověk podporuji. Ďábel ale je – jak se říká – v detailu. A jsou to právě tyhle detaily, kterými ty plody »kohezní politiky« hořknou a dělají z ní často spíše nástroj institucionalizované korupce. Pokud ovšem Češi zůstávají v EU jen kvůli dotacím, čemuž nevěřím, bylo by asi pro EU lepší, aby odešli co nejdříve.
Co by podle vás znamenal »czexit«, tedy odchod ČR z EU? Byl byste pro něj za nějakých okolností?
Pokud by v politice EU převládly tendence k izolacionismu a k agresivní politice vůči okolnímu světu, nebo k otevřené bezohledné dominanci několika velkých států, bylo by určitě lepší, aby z ní ČR odešla. Výhodné – ve smyslu ekonomických výhod – by to pro nás ale určitě nebylo nikdy. Naše exportně orientovaná ekonomika, která je přitom také silně závislá na dovozech, by mohla mít vážné obtíže. A pokud se na EU díváme jako na nástroj kapitalistické globalizace -jímž nepochybně je -, je třeba podtrhnout, že ČR byla této globalizaci podřízena dlouho před naším vstupem do EU. Ani »czexit« by nás z této sítě nevyprostil. Naději dává jen celková změna charakteru globalizace, a pro tu může více udělat silnější celek, jakým je EU. Nejsem ale naivní, a proto nepředpokládám, že by k tomu mělo dojít zítra nebo pozítří.
Jste pro přijetí eura? Jak projekt eura hodnotíte? Je úspěšný? Nezablokovalo euro evropský Jih, jak se často spekuluje? Proč Češi podle průzkumů euro odmítají nejvíc ze všech Evropanů?
Začnu zase odzadu. Myslím, že si Češi pamatují německé úsloví »Euro-teuro« a bojí se všeobecného zdražování. Koneckonců se postupně prosadilo i na Slovensku, přes úsilí tehdejší Ficovy vlády tomu zabránit. Na projektu eura je také možné ukázat, jak bez skutečně demokratického rozhodování – a to v eurozóně rozhodně nefunguje – není možné dosáhnout dlouhodobé stability. Jak říkáte, doplácel na to především méně průmyslový evropský Jih, ale potenciálně tento nedostatek může ohrozit i jiné státy eurozóny. Není možné trvale spoléhat na to, že »euro je příliš velké, než aby mohlo padnout«. Takový pád by nás tak jako tak postihl, protože by skoro jistě vyvolal celosvětovou ekonomickou krizi. Nikdo rozumný si jej proto nemůže přát. Jen blázni se radují, když loďka se houpá – jak se zpívá v jedné písničce.
